Přestaňte se rozhodovat. Buďte rozhodní.

Co to znamená „být rozhodný“? Je to kombinace vytrvalosti a odvahy, díky které udržujete rovnováhu, když kráčíte po ostří čepele mezi úspěchem a selháním. Rozhodnost nemá nic společného s psaním si seznamu cílů, ale plně souvisí s vržením se do neznáma, abyste zjistili, že dokážete mnohem víc, než jste si kdy představovali.


Na následujících stránkách poznáte lidi, kteří ztělesňují ducha rozhodnosti. Mají odhodlání k tomu, aby si v dohledu udrželi širší perspektivu a odvahu na to, aby se každý den přiblížili o krůček blíž k výjimečnosti.


Historie Řecka napsaná na střeše světa


Vrchol Everestu se horolezcům vysmívá od čtvrtého výškového tábora. Ten je poslední zastávkou před tím, než se týmy pokusí dosáhnout slávy a stanout na nejvyšším vrcholu světa. Čtvrtý výškový tábor je také vstupní branou do zóny smrti, do nadmořské výšky, kde je taková zima, drsné podmínky a nedostatek kyslíku, že zde nemůže žít vůbec nic. V zóně smrti je vaše tělo závislé na vás. Každý nádech je i během odpočinku obtížný. Delirium se dostavuje v kritickém místě lezení, kde vás jedno špatné rozhodnutí může stát život. Vaše chůze začne být nejistá a pomalu začínáte ztrácet vědomí, jak vám otéká mozek. 


Když se Panagiotis Kotronaros dostal do zóny smrti, byl ještě více než 900 metrů pod vrcholem. Drsný vítr a hrozba náhlé bouře ho neustále zneklidňovaly. Více než 200 mrtvých těl rozesetých po celé hoře byly neustálou připomínkou toho, že lidé sem nepatří. 


Vítr už jednou zahnal jeho tým do úkrytu při prvním pokusu o výstup na vrchol a on věděl, že pokud by i druhý pokus byl neúspěšný, znamenalo by to pro řecký tým porážku. 


Každá část Panagiotisova těla mu v 6100 m říkala, aby se otočil a vrátil zpět. V 7900 m mu tělo říkalo, aby si lehl a zemřel. Jak se tam dostal a jak mohl postoupit dál? 


Neskutečný horolezec s železnou vůlí


Splnění jeho snu stát se horolezcem vyžadovalo zcela jiný druh vytrvalosti. Panagiotis vyrostl v Aténách. Jeho rodina nebyla moc bohatá ani neměla vztah ke sportu. 


„Já ani žádný z mých dvou sourozenců jsme neměli blízko do přírody ani do hor,“ vzpomíná Panagiotis. „Vylézt na Everest byl sen. Pro mě to byl z počátku nedosažitelný cíl, hlavně když se podíváte na prostředí, ze kterého pocházím – žádné lezecké zkušenosti, žádné peníze, navíc pocházím z městského prostředí.“


Everest však na něho měl, jak sám říká, „magnetické“ účinky. V pubertě vytvořil v rámci školního projektu svou nástěnku snů, zobrazující první horolezce, kterým se podařilo dosáhnout vrcholu Everestu. Díky tomuto projektu se vydal na vytrvalou cestu na střechu světa. 


„V lezení je obsažena správná rovnováhu mezi cvičením a kontaktem s přírodou,“ říká Panagiotis. „Co mě na lezení opravdu dostalo, je to, že si stanovíte určitý cíl, a to spustí proces, kdy se vypořádáváte s jednotlivými částmi.“ 


Na začátku svého tréninku pracoval Panagiotis s tím, co měl k dispozici. Začal běhat, chodit na túry, plavat a jezdit na kole. Přemýšlel více o výživě a studoval vše, co mohl a co se týkalo technické stránky lezení. Hledal sponzory, kteří by byli ochotni pomoci mu sehnat vybavení potřebné k profesionálnímu horolezectví. 


Jeho první expedice přišla v roce 1995, kdy se svojí skupinou vylezl na Shishapangmu v Himalájích. V 8000 metrech Panagiotis poprvé okusil chuť zóny smrti. 


„Jelikož to byla naše úplně první expedice, věděli jsme, že to bude cesta plná výzev,“ říká Panagiotis. „Neustále se měnící počasí, nedostatek zkušeností a znalostí, ledovce, potíže sužující tělo při adaptaci na extrémní podmínky... to všechno byly věci, díky kterým jsme mohli přijít o život.“


Tato první expedice dodala Panagiotisovi sílu a jistotu, která mu pomáhala postupovat k jeho cíli vylézt na Everest. V roce 2004 byl nejen připraven pokusit se zdolat Everest, ale byl dokonce vedoucím pětičlenné řecké horolezecké expedice. 


Pokračování najdete v časopise Aloe Life.  


Aloe Life Magazine ad - mountain climbers


Bojem k velikosti


Na cestě ke kariéře profesionálního bojovníka MMA nechybí tvrdé rány. Zatímco popularita tohoto sportu narůstá po celém světě, kariéra v oblasti smíšených bojových umění není pro většinu bojovníků velmi lukrativní. Pár šťastlivcům se však na vrcholu žije dobře.


Andy "Taz" Young se tomu nikdy nevěnoval pro peníze. Nemá iluze o tom, že trénuje celý svůj život pro kariéru, která se může po jediném zranění zhroutit jako domeček z karet. Ovšem s několika velkými vítězstvími včetně titulu mistra světa má vrchol na dohled.


Na této úrovni se setkává už jen s elitními hráči. Zaznamenal pár velkých vítězství a pocítil bolest několika tvrdých proher. Andy říká, že to, co ho žene vpřed, je perspektiva. Naučil se vyrovnat s bolestí a na další pracovní cestě ho čeká bolesti ještě dost.


„Mám příležitost dosáhnout tohoto cíle a mnozí jiní ji nemají,“ říká Andy. „Mám příležitost změnit svůj život, změnit život své rodiny a mít pozitivní vliv na životy ostatních. Myslím na lidi, které jsem ztratil, a cítím, že chtějí, abych žil na maximum.“


V honbě za celoživotním cílem


Andy začal trénovat bojová umění, když mu bylo pět let. Chtěl být silný jako superhrdinové v televizi. Jeho starší bratr Chris byl také nadšenec do bojových sportů a oba bratři se navzájem postrkovali a tlačili k pokroku.


„Měl jsem velké štěstí, že jsem měl úžasné dětství,“ říká Andy. „Moji rodiče a rodina byli milující a starostliví lidé a starali se o to, abych měl všechno, co potřebuji. Vyrostl jsem blízko pobřeží Severního Irska, kde je mnoho lesů, tak jsme to vždy co nejvíce využívaly. Hodně času jsme trávili venku, užívali si výlety do hor a byli jsme velmi aktivní.“


Andyho inspiroval i jeho dědeček, který boxoval v armádě. Jeho příběhy o boxování v Africe, o tvrdém tréninku a vášni pro tento sport podnítily Andyho k tomu, aby trénoval ještě tvrději.


Studuje různé formy bojových umění, věnuje se svému tréninku a představuje si svůj sen. Zatímco jeho přátelé chodili po škole ven nebo odpočívali, Andy trénoval dlouho do noci. Byl zanícený a oddaný bojovému umění, ale nebyl si jistý, jak se vyvine jeho budoucnost.


Andy se dostal poprvé ke smíšeným bojovým uměním jako ke sportu, když mu bylo 18 let. MMA právě začínala získávat první fanoušky a vznikal kult nadšenců.


„Zapadl jsem tam zcela přirozeně,“ vzpomíná Andy. „Mohl jsem spojit všechny styly, které jsem se naučil, a použít je společně. Byla to skutečná zkouška a v duši jsem věděl, že mám dělat právě tohle. Jako dítě jsem vždycky snil, že budu jedním z nejlepších mistrů bojových umění a toto byl výborný způsob, jak toho dosáhnout.“


Nahoru se vypracoval přes amatérské kolo a nedávno začal bojovat na profesionální úrovni. Zde je v sázce víc a riziko fyzického zranění je vyšší. Andy cítí, že právě zde měl být, a věří, že svou kariéru bojovníka dostane na další úroveň.


Klíč k bojování na nejvyšší úrovni


Na úroveň profesionála vás přivede pouze síla a technika. Andy říká, že nejsilnější zbraní v jeho arzenálu je mysl.


„Vybudovat si pevný systém víry v sebe sama je nejvyšší prioritou,“ říká Andy. „Dále následuje fyzická práce. To vyžaduje disciplínu. Jsou chvíle, kdy tě všechno bolí, jsi unavený a nechce se ti jít dál, ale to, že se k tomu donutíš, je malým rozdílem, na kterém záleží.“


Malé kroky vytrvalosti se v průběhu času znásobí a stanete se silnějším, inteligentnějším a disciplinovanějším, míní Andy. Zda je to jedno kolo navíc na žíněnce, strečink po tréninku, správná strava nebo práce s myslí, výhody se znásobí.


„Jsou to ty malé hrany, díky kterým vyhrajete závod,“ říká Andy. „Můj trenér tvrdí, že rozdíl mezi koněm, který vyhraje závod, a poslední místem, je jen zlomek sekundy.“


Není to nejsilnější ani technicky nejzdatnější bojovník, který se dostane na vrchol, ale je to ten nejdisciplinovanější, nejvytrvalejší bojovník s tím pravým nastavením mysli a vírou v sebe sama.


Jak soutěž MMA nabírá na popularitě, jsou davy větší, konkurence tvrdší a potenciál vyšší než kdykoliv předtím. Andy Young dosahuje svého mistrovství v pravý čas a dobře si to uvědomuje.


„Jednoho dne zemřu,“ říká Andy. „Proč bych si měl stěžovat? Jakékoliv dočasné nepohodlí, které prožívám, nebude trvat věčně. Když zmizí, nahradí ho velikost a úspěch. Nyní žiji svou vášní.“



Když přijde bitva, tak bojujte 


Na některé bitvy se prostě nelze připravit. 3. Stádium rakoviny prsu je zcela jistě jednou z nich; catherine un měla už dost svých problémů, když se v roce 2014 dozvěděla svou diagnózu. 


O sedm let dříve přišla z Filipín do Dubaje, kde hledala nový, bohatší život. Největší město Spojených Arabských Emirátů je oblíbeným místem pro mladé a úspěšné lidi se stejně nestřídmým životním stylem, jako jsou jeho blyštivé mrakodrapy. Přitahuje lidi z celého světa, kteří chtějí zbohatnout, a přitom si užívat. 


Catherine Un neměla problém přizpůsobit se rychlému tempu města a dělala to, co většina lidí žijících v cizině: o víkendech chodila na večírky, potkávala nové přátele a poznávala okolí. 


Dělala také to, co dělá většina Filipínců, kteří se přestěhují do Dubaje: střídala jednu práci za druhou a snažila se najít tu správou příležitost. Catherine byla také první z rodiny, kdo se přestěhoval tak daleko. Byla tu úplně sama. 


Její pracovní situace tak byla o něco více náročnější než její sociální postavení. Z realitní společnosti odešla do stavební společnosti a poté do ropného konglomerátu; během prvních osmi let v Dubaji vystřídala celkem pět zaměstnání. 


Ani její plat nebyl ideální, Catherine se často cítila frustrovaná a měla pocit, že nic nedokázala. Věděla, že příležitost tady je, jen nevěděla, jak dlouho na ni bude muset čekat. Její nový domov jí však přinášel dostatek vzrušení, takže zůstávala i nadále. 


Když přijde rána shůry


Nejistota v práci a v sociálním životě se najednou zdála nicotná v porovnání s tím, co následovalo. Právě začala pracovat jako sekretářka výkonného ředitele ropné a plynové společnosti, když se dozvěděla novinu, která ji z vlastní cesty odklonila ještě více. Rakovina prsu, 3. stádium. 


Byla to naprosto zničující diagnóza. Catherine si však nemohla dovolit jen tak sedět a čekat na léčbu. Její zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem bylo to jediné, co jí mohlo zaplatit účty, takže se celé měsíce neodvážila o svém stavu informovat svého šéfa. 


Myslela si, že by na ni mohl pohlížet jako na neschopnou pracovat, což by znamenalo, že by se musela vzdát svého dubajského snu a vrátit se na Filipíny. Catherine tedy nikomu nic neřekla a před tím, než šla ráno do kanceláře, pravidelně dojížděla dvě hodiny autem na ozařování 


Catherine však nemohla bojovat sama navždy. Brzy po začátku léčby, v únoru 2015, přiletěla její matka Guandoline z Filipín, aby jí s péčí o sebe pomohla. Chemoterapii snášela Catherine velice špatně, ubírala jí sílu a energii a způsobovala, že se jí třásla kolena, takže pro ni bylo těžké stát v práci pevně na nohou. Její imunitní systém byl chvílemi tak oslabený, že chemoterapeutická sezení musela být zrušena. 


Noví přátelé, naděje a vůle bojovat


Guandoline nesnesla vidět svoji dceru v takových bolestech, a tak trávila dny tím, že hledala jakýkoliv prostředek, který by jí ulevil. 


Na základě tipu, který dostala od člověka, jež potkala v Dubaji, našla Guandoline Forever, aniž by cokoliv o tomto podnikání věděla. Catherine měla za sebou skoro pět měsíců chemoterapie, a nechtělo se jí tedy do svého, už tak vyčerpávajícího, programu přidávat další povinnost. Její matka však trvala na tom, aby zašla do místní pobočky Forever a alespoň se seznámila s novými lidmi 


Bez matčiny pomoci by Catherine nikdy Forever neobjevila.


Ukázalo se, že nemusela chodit daleko. Domovská pobočka Forever v Dubaji se nacházela ve stejné budově jako její kancelář, a tak Catherine musela sjet jen pár poschodí dolů, aby se zúčastnila prvního setkání se svým týmem. Doprovázena svým skepticismem, byla připravena na to, že uslyší jen samé obchodnické řečičky od lidí, kteří se snaží něco prodat.


Uvědomila si však, že se nemohla více mýlit, když uslyšela příběh, který jí byl povědomý. Žena mluvila o svém boji s rakovinou a o tom, jak ji nejen nemoc, ale i léčba vyčerpaly psychicky i fyzicky. Zmínila se také o tom, jak jí kontakty z Forever vrátily zpátky naději a sílu bojovat dál.


Ta žena se jmenovala Lovely a pocházela také z Filipín. Mluvila o tom, jak jí aloe pomohlo cítit se během léčby lépe, a slíbila Catherine, že jí s čímkoliv pomůže. Catherine byla vděčná za radu, ale měla strach, kde sežene peníze na zaplacení nové doplňkové výživy. Guandoline jí však opět pomohla a začala s podnikáním namísto Catherine a donesla domů produkty na prvních několik měsíců.


Catherine dokončila poslední část chemoterapie v roce 2015 a její vítězství v boji s rakovinou jí poskytlo nový pohled na její záměr v Dubaji. Probdělé noci se staly minulostí, nahradila je povinnost sdílet zdraví s dalšími lidmi, stejně jako ji Lovely sdílela s ní. Každý den docházela do kanceláře Forever a poslouchala (tentokrát doopravdy) úžasné příběhy Managerů. Po každé schůzce se cítila živější a inspirovanější a celkem brzy se odhodlala podělit se o své vlastní působivé svědectví.


Díky blogu a sdílení na sociálních sítích se Catherine podařilo přivést do kanceláře Forever jednoho známého za druhým. To, že se stala Managerkou za pouhé tři měsíce nebylo to, co ji naplňovalo pozitivní energií; propagování zdravého životního stylu se stalo jejím pravým posláním. Catherine ví z vlastní zkušenosti, jaké to je onemocnět v cizí zemi, a nyní nabádá komunitu cizinců v Dubaji k tomu, aby se starali o své zdraví dříve, než bude příliš pozdě.


Její život je také méně osamělý. Forever se pro Catherine stalo opravdu rodinnou záležitostí – Guandoline zůstala v Dubaji a sama úspěšně podniká s Forever.


Bratr Catherine se pak této příležitosti chopil také.


Bez matčiny pomoci by Catherine nikdy Forever neobjevila. A bez Lovelyna příběhu by Forever na Catherine možná tak nezapůsobilo. Teď, když si Catherine více uvědomuje, co jí a jak se stará o své tělo, je pro ni Dubaj ještě zábavnější než kdykoli před tím. Rakovinu nemá už více než dva roky a stejně tak dlouho ovlivňuje i životy dalších lidí.


Zdraví se pro Catherine stalo bohatstvím a nyní si užívá obojího jako nikdy před tím.


Přečtěte si více o těchto hrdinech v časopise Aloe Life.